THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Američtí písničkáři PEDRO THE LION nejsou na nezávislé kytarové scéně žádnými nováčky. Jejich novinka „Achilles Heel“ je již pátou řadovkou a stejně jako její předchůdci, obsahuje značnou dávku uplakané melancholie. Rockové písničky jsou zde přehrávány ve velmi poklidném, snivém stylu. Poloakustické skladby převážně velmi pomalé, upomínají na tvorbu britských COLDPLAY (zejména pak vokál Davida Bazana), či při občasném zvýšení napětí se zde setkáme se strnulou nervozitou RADIOHEAD tak, jako je tomu třeba hned v úvodní „Bands And Managers“.¨
Narozdíl však od svých mnohem známějších (a řeknu to bez obalu – mnohem lepších) kolegů postrádají PEDRO THE LION skutečně výrazné, dlouhověké skladby. Posluchač musí děkovat za každé zvýšení tempa či mírnou gradaci v refrénech, které jsou od slok ve většině skladeb k nerozeznání. K nejpovedenějším položkám tudíž řadím ty nejrychlejší. Tedy dvě střednětempé hitovky „Foregone Conclusions“ a „Discretion“, doplněné o celkem netypickou píseň ve stylu newyorských THE STROKES - „A Simple Plan“. Dále pak snad ještě příjemná ostrovní kytarová popina „Transcontinental“ ve stylu BLUR a atmosférická skladbička s Frusciantovsky vyzdviženou kytarovou linkou - „Arizona“. Zbytek alba se však slévá do jednolité a notně umírněné zvukové hmoty. Komorní slušňácké album působí velmi nudně a bez potřebné dynamiky. Nejslabší okamžik se však nachází až v jeho úplném závěru v podobě skladby „The Poison“. V té postrádám jakýkoliv náznak melodie a hlavně chuti po hraní. Jde jen o jakési sténání doprovázené laksními údery do strun akustické kytary. A tak mne zde napadla podobnost se scénou z jednoho příběhu českého filmu „KNOFLÍKÁŘI“, kde životem zdeptaný mladík přehrává svou tvorbu psychiatrovi. Díky skladbám zmiňovaným v této recenzi v pozitivním smyslu se však nahrávka od PEDRO THE LION udržuje zuby nehty v slabším průměru bodovací stupnice.
CD k recenzi poskytli Day After records
Americká kapela hrající britský kytarový pop, ve všech směrech však zaostávající za lídry žánru. Téměř výhradně akustické melancholické rockové album pro intelektuálně zaměřené jedince.
4 / 10
Dave Bazan
- zpěv, kytara
TW Walsh
- baskytara
James MC Alister
- bicí
1. Bands With Managers
2. Foregone Conclusions
3. The Fleecing
4. Discretion
5. Arizona
6. Keep Swinging
7. Transcontinental
8. I Do
9. A Simple Plan
10. Start Without Me
11. The Poison
Achilles Heel (2004)
Control (2002)
Winners Never Quit (2000)
The Only Reason I Feel Secure (1999)
It´s Hard To Find A Friend (1998)
Whole (EP) (1997)
Vydáno: 2004
Vydavatel: Jade Tree / Day After
Stopáž: 38:18
Produkce: Dave Bazan & TW Walsh
-bez slovního hodnocení-
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.